Pozemní lanovka na Montjuïc

Funicular de Montjuïc.

Pozemní lanovka na Montjuïc, známá pod katalánským a španělským názvem Funicular de Montjuïc je úzkokolejná po(d)zemní lanová dráha vedoucí ze stanice metra Paral·lel pod ulicí Carrer Nou de la Rambla do koncové stanice Parc de Montjuïc na úbočí stejnojmenné hory nad Barcelonou.

Původní vozy nahradila v roce 1992 moderní vozidla značky Siemens. Pohled na kolejiště spodní stanice Paral·lel, která je propojena s linkami L2 a L3 barcelonského metra. Kdysi odtud vedly k nástupišti metra pohyblivé chodníky obkládané mahagonovým dřevem. Dnes musí cestující šlapat po svých. První část pod ulicí Carrer Nou de la Rambla je přes 600 m dlouhá a vede kompletně pod úrovní terénu. Podzemní vedení dráhy bylo vynuceno kolizí s trasou bývalé tramvajové trati, jejíž soukromý provozovatel odmítal připustit povrchovou stavbu. Uprostřed trasy se nachází výhybna, ve které ovšem není stanice a vozy se zde pouze bez zastavení míjí.

Historie

Autorem myšlenky na stavbu dráhy ke hradu na vrcholu Montjuïc nad Barcelonou byl Elías Rogent Massó, jeden ze společníků ozubnicové dráhy v nedalekém pohoří Montserrat. Vzhledem k tomu, že se v roce 1929 měla v Barceloně konat velkolepá Mezinárodní výstava, našel pro svoji myšlenku již v roce 1923 pozitivní odezvu u guvernéra města a připravil projekt podzemní dráhy ze stanice Gran Liceo a na ni navazující lanovky, které by vedly přímo z centra města až na horu Montjuïc. V následujícím roce ovšem Elías Rogent Massó předčasně zemřel a projektu se ujal jeho otec, rovněž železniční inženýr.

Vzhledem k blížícímu se termínu výstavy byla první část dráhy z centra města z projektu vypuštěna (později bylo metro ovšem jinou trasou metro ke stanici Paral·lel přece jen dovedeno) a po dalších úpravách (mj. přesunutí podstatné části lanovky pod zem) udělil královský úřad v roce 1926 vdově po Elíasi Rogentu Massó paní Dominze Parés koncesi k provozování dráhy na dobu 99 let. V roce 1927 byla ustavena společnost Sociedad Anónima Funicular de Montjuich (SAFM) a 23. dubna 1927 byla zahájena stavba dráhy.

Lanovka se stavěla ve dvou etapách odshora: nejprve od hradu ke stanici Miramar (dnes Parc de Montjuïc) a skrze pozůstatky bývalého lomu až k úbočí kopce nad ulicí Carrer Nou de la Rambla a následně ve druhé etapě samotný tunel pod ulicí. Horní úsek dráhy si vyžádal vybudování kamenného viaduktu o sedmi polích a jednoho menšího tunelu pod promenádou výstavy, dolní úsek hloubení dvou a ražení jednoho tunelu v lomu.

Přes poměrně značný objem prací na trase o celkové délce téměř 1,2 km byla lanovka dokončena během 14 měsíců a dne 24. října 1928 mohla být oficiálně ovedena do provozu. Zpočátku byl provoz ziskový a o lanovku byl trvalý zájem, který poklesl až v souvislosti s vypuknutím občanské války.

V období 2. republiky převzali provoz lanovky sami zaměstnanci a vedení společnosti bylo vypovězeno, po přechodném období po vítězství frankistů se však poměry ve vedení společnosti vrátily do předválečného stavu. Ekonmický propad však znamenal úpadek zájmu o cestování na hrad a za zábavou a lanovka se potácela na hraně uzavření (jezdila pouze několikrát denně a pouze dva dny v týdnu).

Po dočasném oživení provozu po roce 1945 nastává znovu období pomalého úpadku a lanovka pomalu zastarává a jezdí stále méně často. Po problémech se zadlužením vůči městu a celkové stagnaci byla v roce 1971 společnost SAFM konečně odkoupena městem a lanovka byla začleněna do systému městské hromadné dopravy, na což navázalo v roce 1975 přivedení metra do dolní stanice Paral·lel, které významně urychlilo přestup na lanovku.

Po vybudování visuté lanové dráhy na Monjuïc pozbyl významu horní úsek dráhy ke hradu, a tak byl v rácmi rekonstrukce mezi roky 1981 a 1984 zrušen. Dolní úsek byl naproti tomu modernizován a přestavěn pro převážně turistický provoz.

Generální rekonstrukcí prošla lanovka v létech 1991 až 1992 v souvislosti s přípravou na letní olympijské hry v Barceloně, neboť většina sportovišť se nacházela v těsném okolí hory Montjuïc. Došlo k nahrazení původních vozů novými, rokonstrukci obou stanic a vylepšení zabezpečovacího zařízení. S drobnými vylepšeními v tomto stavu pozemní lanovka funguje dodnes.

Popis

Původní lanová dráha byla složena ze dvou úseků: nižšího ze stanice Paral·lel do stanice Miramare (dnes Parc de Montjuïc) o délce 758 m a horního ze stanice Miramar do stanice Castillo o délce 426 m. V nácestné stanici Miramar bylo nutné vystoupit z vozu dolního a přestoupit do vozu horního úseku. Po zrušení horního úseku v roce 1981 byla trasa přeměněna na parkovou cestu.

Dolní stanice Paral·lel je technicky i tarifně integrována do systému městského metra a je přístupná jak ze stejnojmenné ulice, tak z nástupišť linek L2 a L3 podzemní spojovací chodbou. Naproti tomu v horní stanici navazuje na pozemní lanovku lanovka visutá, kterou lze pokračovat dále na hrad, ovšem již nikoliv v rámci jednotné městské jízdenky.

V budově stanice Parc de Montjuïc zůstalo zachováno původní dolní nástupiště horního úseku lanovky včetně noblesních eskalátorů obkládaných mahagonovým dřevem. Nástupiště není pro dopravu využíváno a dnes slouží jako skladiště a technické zázemí provozu.

Lanovka je v provozu denně od 5:00 do 24:00, na své trase překonává výškový rozdíl 76 m (délka současného úseku je 758 m při nejmenším sklonu 30 ‰ a největším sklonu 180 ‰) a jízdní doba činí 2 min. Od roku 2002 platí pro cesty lanovkou jízdenka na mstskou hromadnou dopravu.

Kamera zavěšená na stropě označuje přesný střed dráhy, respektive jejího dolního úseku, který z ní zbyl po rekonstrukci v roce 1971.

Z podzemí vyjíždí pod městským koupalištěm lanovka na pár metrů na povrch z hloubeného tunelu, aby o pár metrů dále, na místě bývalého lomu, zajela do tunelu raženého.

Poněkud rozechvělý pohled na první nadzemní část dráhy a dvojici tažných ocelových lan o průměru 5 cm.

Na tomto místě se před vybudováním dráhy nacházel lom Artés, který po mnoho let poskytoval kámen na stavbu města.

Po třetím úseku v tunelu přichází čtvrtý úsek opět na povrchu, než se vůz definitivně zanoří pod ulici Avinguda de Miramar.

Návštěvnící přístupné, moderní části stanice Parc de Montjuïc netuší, že se ve stejné budově jen o pár metrů výše skrývá opuštěné, smutné a nepřístupné nástupiště druhé části dráhy, která byla zrušena v roce 1981.

Zdroje

1. Valenti, R. F.: Recordando al viejo funicular de Montjuïc (1928-1991) I: resumen histórico. Dostupné z https://eltranvia48.blogspot.com/2017/04/recordando-el-viejo-funicular-de.html.
2. Autobuses BCN: Funicular de Montjuïc. Dostupné z http://www.autobusesbcn.es/metro/l15.html.
3. Casions X.: Barcelona Secreta. Los restos del funicular de 1929. Dostupné z https://www.lavanguardia.com/local/barcelona/20210530/7487637/restos-funicular-1929.html.
4. transcat.cat: Funicular de Montjuïc. Pàgina no oficial. Dostupné z http://www.trenscat.com/tmb/funimontjuic_ct.html.